Pouhých osm měsíců před volbami do poslanecké sněmovny byla Ústavním soudem shledána část volebního zákona jako protiústavní. V reakci na to si připravil Politologický klub online debatu s názvem “Volby v ohrožení? Debata o budoucnosti volebního systému”. Pozvání přijala asistentka soudkyně Kateřiny Šimáčkové u Ústavního soudu České republiky Zuzana Vikarská, vedoucí Katedry ústavního práva na Právnické fakultě UK Marek Antoš a v neposlední řadě také politický komentátor a odborný asistent na IPS FSV UK Josef Mlejnek. Záznam debaty je k dispozici na Youtube kanálu Politologického klubu.   

Debatou provázel moderátor Benjamin Horák, který na úvod shrnul nález Ústavního soudu, kterým bylo coby protiústavní shledáno použití D´Hondtovy metody při současném rozdělení České republiky do 14 volebních obvodů a zvýšená uzavírací klauzule pro politické strany a hnutí kandidující v koalici. V návaznosti na slova premiéra Andreje Babiše se následně moderátor hostů zeptal, zda podle nich rozhodnutí Ústavního soudu destabilizuje politický systém, jak tvrdí český premiér. Všichni tři účastníci debaty se ve svém úvodním slovu shodli na tom, že o destabilizaci politického systému se nejedná. Zároveň však uznali, že načasování tohoto rozhodnutí, které přišlo pouhých osm měsíců před volbami a šest měsíců před odevzdáním kandidátek, bylo velmi nešťastné. Zajímavou myšlenku pak ve svém úvodním slovu prezentoval Josef Mlejnek, který podotknul, že podle jeho názoru se nakonec ukáže, že ideální volební systém neexistuje a nové řešení bude mít také své mouchy. 

Následující otázka pak směřovala na již zmíněné načasování vydání rozhodnutí a také na délku rozhodování, které trvalo Ústavnímu soudu tři roky. „Tři roky se obhajují velmi špatně. Na druhou stranu bych paradoxně řekla, že těch šest měsíců by mohlo být pro obě komory parlamentu efektivnější. Nyní se zkrátka ví, že se to musí udělat, tak se to dělá,“ zněla odpověď z úst Zuzany Vikarské.

Marek Antoš následně navázal reakcí na možnost odložení vykonavatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu na dobu po letošních podzimních volbách. „Já si myslím, že pokud Ústavní soud shledal úpravu jako protiústavní, tak je správně, že ta vykonavatelnost nastala hned, a ne až po volbách. Pokud by tomu tak nebylo, tak by volby proběhly a Poslanecká sněmovna by po čtyři roky poslouchala, že je nelegitimně zvolena a poslanci v ní nejsou ve správném složení,“ konstatoval vedoucí Katedry ústavního práva na PF UK. První část debaty, která se přímo týkala rozhodnutí Ústavního soudu pak zakončil Mlejnek, který podotknul, že sice souhlasí s tím, že tento volební systém nebyl z hlediska poměrnosti ideálním řešením, nicméně je velice složité posoudit, co je velká a co malá disproporce, a jak velká disproporce je ještě přijatelná. Je tak otázkou, zda byl současný volební systém natolik disproporční, aby musel být v době pandemie koronaviru změněn.  

Následovala diskuse o tom, jak by mohl volební zákon pro letošní volby nakonec vypadat. Tu otevřel právě Mlejnek, který vyjádřil obavu z toho, že by díky omezenému času na řešení situace   v kombinaci se snahou politických stran prosadit své vlastní zájmy mohla být výrazně ovlivněna kvalita nové varianty volebního zákona. Také Antoš si nedělal iluze a potvrdil, že jednotlivé strany budou při jednání o podobě říjnových voleb prosazovat své zájmy. K problému časového omezení pro nalezení řešení se však vyjádřil následovně. „Nepřipadá mi, že by na tom ten krátký čas něco měnil. Ani já sice nejsem zastáncem toho tlaku, který tu vznikl, ale dokážu si představit, že to může být i naopak lepší, když strany budou mít méně času na spekulování a hádky, jelikož mají nad sebou ten Damoklův meč a vědí, že k nějaké shodě dojít musí.“  K tomu dodala Vikarská, že Ústavní soud stanovil poměrně jasné limity a nyní tak nezbývá než čekat na rozhodnutí zákonodárců. 

V dalším průběhu debaty se pak řešily konkrétní možnosti toho, jak bychom mohli v říjnu volit. Mlejnek s Antošem se shodli na tom, že varianta České republiky coby jednoho volebního obvodu není ani zdaleka ideální. A to zejména kvůli tomu, že by volič vybíral kandidáty z „plachty“ s 200 jmény, což by bylo z hlediska přehlednosti pro voliče složité a by to pomohlo stranám a hnutím s jednou výraznou osobností. Dále tento systém může vést podle Antoše k určitému nadreprezentování centra. Jako příklad uvedl Slovensko, kde má Bratislava mnohem více poslanců, než by podle své velikosti měla mít. Varianty Česka jako jednoho volebního obvodu se následně zastala Vikarská s tím, že spousta voličů by naopak uvítala možnost kroužkovat kandidáty i mimo svůj region. Ona zmiňovaná „plachta“ s 200 jmény pak navíc není nic nezvládnutelného vzhledem k tomu, že naši sousedé ze Slovenska zvládají bez problému jmen 150. Nakonec však i Vikarská uznala, že daleko lepší jí připadá stávající model se čtrnácti volebními obvody. 

Jedním z funkčních řešení právě při zachování stávajících čtrnácti volebních obvodů by mohlo podle politologa Mlejnka být rozdělování mandátů do krajů až po přepočtení na počet mandátů pro jednotlivé strany na celostátní úrovni. Zbylé mandáty by se pak mohly rozdělovat ve druhém skrutiniu. Zde však vyvstává otázka toho, jací kandidáti by ve druhém skrutiniu mandáty získali. Další dvě možné varianty pak nastínil Antoš. Také podle jedné z nich by se předem daný počet mandátů rozděloval stranám až ve druhém skrutiniu, konkrétní kandidáty by pak vybíral aparát dané strany. Zde však upozornila Vikarská na to, že poslanec by měl být podle Ústavy ČR zvolen, takže dodatečné určování toho, který z kandidátů mandát ve druhém skrutiniu získá, by se mohlo znovu potýkat s problémy u Ústavního soudu. Řešením by podle ní mohla být kandidátní listina vytvořená pouze pro mandáty rozdělované ve druhém skrutiniu.  

Debata byla nakonec zakončena názory na to, zda jsou říjnové volby ve skutečném ohrožení. Zde byli všichni tři hosté optimističtí a věřili tomu, že se úprava volebního zákona stihne ještě před podzimními volbami. Zároveň se však pozastavili nad prohlášením Nejvyššího správního soudu o tom, že v případě neshody zákonodárců je zde možnost, že se mandáty rozdělí soudní cestou. To je totiž podle Vikarské, Antoše a Mlejnka ten nejhorší možný scénář. A to nejen proto, že je velmi sporné, zda by soudy mohly mandáty skutečně rozdělit, ale zejména proto, že by voliči šli k volebním urnám, aniž by věděli, jakým způsobem vlastně volí. A takovou variantu si nejspíš nedokáže představit nikdo z nás.       

Text: Michal Čermák