jan_charvat

Humans of IPS: Jan Charvát

Jan Charvát, odborník na politický extremismus a vyučující na Institutu politologických studií FSV UK

„Začal jsem studovat na IPS krátce po založení katedry, na začátku 90. let. Na úplném začátku katedru tvořila směsice filozofů a historiků, protože zde nebyla, logicky, žádná tradice v politologii. Postupně se ale začali vracet lidi z emigrace, například profesor Novák nebo docent Hnízdo, kteří měli zkušenosti s politologií a sociologií ze zahraničí. Zájem o katedru byl vždycky velký. V mém ročníku se hlásilo 200 lidí a bralo se 30, což je podle mě velký nepoměr.“ 

„Sám jsem využil možnosti Erasmu. FSV k sobě už v 90. letech přitáhla spoustu zajímavých osobností a výsledkem bylo etablování se a budování nových zahraničních kontaktů. Zajímavé je sledovat, jak se studenti postupně učili Erasmus využívat. Ze začátku je přednášející často nutili vyjet do zahraničí právě proto, že sami takovou možnost nikdy neměli. Já jsem vycestoval na rok do Švédska. Erasmus mi ukázal jiný přístup k výuce. Kursy byly pro menší počet lidí s povinnou četbou, na kterou měl student týden, což bylo tak akorát, aby to zvládl. Kurs trval 4 týdny a až poté, si mohl student vzít další. Dodnes z toho v některých oblastech těžím. Mám obecně rád Skandinávii a často jí rád používám i ve svých přednáškách.“

„Neumím na sto procent odpovědět na otázku „proč zrovna politický extremismus“, nejspíš šlo o několik faktorů souběžně. Setkával jsem se s tím, čemu se říká extremismus na několika úrovních. První polovina 90. let byla hodně divoká. Míra násilí na ulicích byla vysoká a policie si s tím nevěděla rady. Po roce ’89 se totiž i policie musela učit, jak dělat věci jinak. Současně vlastně málokdo chápal, co přesně se děje, odkud se různé krajní skupiny a názory berou. V téhle fázi jsem zjistil, že je to něco, co mě zajímá a čemu jsem se začal věnovat. Postupně jsem pak mohl říct, že tomu možná i rozumím, protože jsem získal specifický vhled. No a v pozdější fázi jsem zjistil, že za mnou lidé chodí a ptají se mě a chtějí něco vysvětlit. Díky tomu mě v médiích označují za experta, i když já to slovo, upřímně řečeno, nemám moc rád, a naopak si z něj celkem rád dělám legraci.“

„Lidí, kteří se touto problematikou u nás zabývali, nicméně bylo minimum. To se projevilo i v tom, že jsem neměl žádného mentora, který by mi se studiem pomáhal. To, že jsem učil sám sebe mělo výhody i nevýhody. Například seznamování se se zahraniční literaturou bylo složité. Často se stávalo, že za námi chodili novináři a ptali se nás, co je tohle za skupinu, kdo jí tvoří a co chce. Ptali se na věci, které měli říkat kriminalisté, ale ti nebyli schopni, nebo nemohli odpovědět. Při takovýchto otázkách je vám zahraniční literatura k ničemu, takže jsem se k ní dostal až později. To byla chyba, ale tenkrát mi to neměl kdo říct. Pak až člověk zjistí, že tu jsou lidé, kteří se zabývají tím samým jako já dlouho, a že u nich mohu najít některé věci, které na 100 % odpovídají těm, o které jsem se zrovna zajímal já, ale že tam jsou i věci, které naopak neodpovídají vůbec. Tohle sedělo i na náš systém. Postupně jsem začal docházet k tomu, že teorie extremismu, tak jak začala přicházet z Německa, v podstatě nefunguje a snažím se jí spíše vyhýbat. Ostatně, koncepce extremismu se jinde než v ČR a Německu neuchytila. Studentům, kteří dnes chtějí začínat s problematikou extremismu obvykle doporučuji Case Mudda, který je dnes asi největším znalcem téhle problematiky a je schopný psát velmi srozumitelně a velmi strukturovaně.“

„Nakonec ministerstvo vnitra posledních pár let zápasí s limity, které teorie extremismu má a debatuje se o přechodu ke koncepci „hate crime“, respektive předsudečné nenávisti. V tomhle směru udělala velký kus práce Klára Kalibová a organizace In Iustitia, která posledních 10 let systematicky pracuje s oběťmi útoků z nenávisti. Snaží se poukázat na to, že se koncepce extremismu soustředí pouze na útočníka, a ne na oběť, kdežto koncepce „hate crime,“ dostává oběť do hry.

„Pro řadu studentů je tohle téma sexy, ale málokdo se jím chce zabývat dlouhodobě. Napíšou bakalářku nebo diplomku a pak už nepokračují. Nemyslím si ale, že by to bylo špatně. Lidé se vyprofilují, extremismus jim často otevře pohled na specifické záležitosti a pak začnou hledat něco jiného. Co se změnilo je přístup studentů. Část studentů měla vždy tendenci psát normativně. Chtěli se vypořádat s tím, že jim něco vadí. Posledních pár let ale začalo přibývat studentů, kteří mají zájem o analytičtější přístup. Zajímají se, proč vůbec dochází k tomu, že se lidé hlásí k politickým krajnostem a odkud se to bere. Je v pořádku, že chcete něco odsoudit, ale politologie, resp. věda obecně, by se měla soustředit na analýzy. Některé studentské práce jsou v tomto směru už velmi dobré a přínosné.“

„Co se týče pohledu veřejnosti, je tu několik zajímavých momentů. Jedním z nich je mediální pokrytí, které bylo z mého pohledu dlouho špatné. Většina novinářů, která psala o této problematice, psala ad hoc a ne systematicky. To se v posledních letech naštěstí mění. Určitě bych upozornil na reportážní cyklus „Normalizace nenávisti“ novinářek Petry Dvořákové a Fatimy Rahimi z Deníku Referendum, které se zaměřily na krajní pravici a snažily se proniknout do jejích struktur a popsat je, což bylo, podle mě, poprvé, co to někdo z mediální scény zkusil. A výsledek se povedl.

„V rámci toho, čemu jsme si zvykli říkat studia extremismu, existuje řada věcí, kterým se dá věnovat. Jedna z nich je i otázka subkultur, což je taková moje guilty pleasure. Na toto téma nám s kolegy před nedávnem vyšla kniha „Mikrofon je naše bomba“. Mám tam kapitolu o skinheadské subkultuře ve všech jejích podobách (to znamená v rasistické, nerasistické i antirasistické), kde se snažím poukázat na to, jak jednotlivé frakce sami sebe identifikují a jak vidí ostatní skinheady. Naštěstí už dnes existují lidé, jako Miro Michela, kteří se zabývají systematizováním subkulturních fanzinů v rámci Českého a slovenského archivu subkultur, který jsem mohl ve své práci využít. Spolupracovali jsme i s kolegy z Centra pro studium populární kultury, zejména s Ondřejem Danielem, se kterým sdílím zájem o skinheadskou subkulturu.“

„Ta subkultura je rozdělená, nikdy to nebylo tak, že skinhead je automaticky rasista a neonacista. Existuje řada skinheadských koncertů, kam se dá dojít bez velkých problémů. Občas se tam lidi porvou, to k tomu patří, ale vy cíl nebudete. Platí, že rasistická a neonacistická část skinheadů šla do úpadku, jejich struktury se rozložily a lidí je velmi málo. Náš výzkum naznačuje, že v současné době největší část krajně pravicových skinheadů jsou lidé kolem 40 let, kteří berou svou účast na subkultuře jako svého druhu safe space. Cítí se tam v bezpečí a jako doma, když to řeknu takhle. Mají své oblečení, co mají rádi, poslouchají to, co mají rádi, ale nemá to žádnou strukturu a není to už spojené s žádnou politickou aktivitou. V Praze platí, že pokud potkáte skinheada, tak bude nejspíš antirasista a současně patrně i fanoušek Bohemians 1905. I ta apolitická scéna v Praze v podstatě umřela. Většina organizátorů koncertů sdílí antifašistické postoje a většina z nich není ochotná pustit kapelu, která by byla z jejich pohledu problematická.“ 

 

Humans of IPS je série krátkých rozhovorů se zajímavými studenty, absolventy, vyučujícími a zaměstnanci z Institutu politologických studií FSV UK. Těšit se na ně můžete každý čtvrtek odpoledne zde na webu a také na našem Facebooku.jan_charvat