Závažnost situace okolo prezidenta republiky Miloše Zemana a vedením kanceláře Pražského hradu každým dnem roste a nabývá absurdnějších rozměrů. Pomyslnou poslední tečkou, která měla hradní představení a veřejné spekulace ukončit, bylo vyjádření druhého nejvyššího ústavního činitele, Miloše Vystrčila. Na svolané tiskové konferenci poskytl veřejnosti informace zaslané vedením Ústřední vojenské nemocnice, kde se prezident republiky momentálně nachází.
Vystoupení předsedy Senátu nám po dlouhých týdnech konečně přineslo několik zásadních odpovědí: prezident republiky není schopen vykonávat své pravomoce, prognóza jeho zdravotního stavu je krajně nejistá a hradní kancléř Mynář o tom všem věděl. Výčet potenciálních hradních přešlapů, ať už morálních nebo trestněprávních, by zasloužil vlastní úvahu na toto téma.
Odvolat prezidenta ze zdravotních důvodů nelze. Existuje pouze mechanismus, kterým může být prezident zbaven dočasně pravomocí. Tyto kompetence ovšem nemůže sám z vlastní vůle předat někomu jinému, o tomto kroku vždy hlasuje Poslanecká sněmovna a Senát. Prezident může podle svého uvážení pouze rezignovat. Předpokládá se, že jedná a vykonává svůj úřad pro blaho svých občanů, a také za něj nese sám svou morální zodpovědnost, která ale není ukotvena v Ústavě. Občanům tak nezbývá nic jiného než doufat, že si takto zodpovědného člověka opravdu zvolili.
Několikrát zmiňovaný článek 66 Ústavy České republiky je možno aktivovat pouze v případě, že jsou pro něj dostatečně závažné důvody a ústavní systém by se tak bez prezidenta mohl ocitnout ve slepé uličce nebo ústavní krizi, jak tomu již bylo za prezidenta Ludvíka Svobody. Moderní polistopadová historie nemá precedent k aktivaci tohoto článku, a proto politická scéna doposud velice opatrně našlapovala.
Otázkou zůstává, proč jsme se ocitli v této situaci, a zda se ji nedalo nějakým způsobem předejít. Dalo, samozřejmě. To by se, ale politická kultura nesměla tolik vychýlit od základních hodnot slušnosti. Počínání nejbližších spolupracovníků Hradu a potažmo samotného prezidenta se posledních několik let pohybovalo na hraně toho, co byla česká společnost ještě ochotna snést. Za pomyslnou brzdu se zatáhlo na poslední chvíli, ale přece. A byl to právě tisíckrát diskutovaný a zpochybňovaný Senát, který byl v očích části veřejnosti dlouhodobě viděn za nadbytečný. Snad Senát své místo v politickém systému naší země na nějakou dobu zase obhájil.
Významným mezníkem v úřadu prezidenta se stal rok 2013. Od tohoto roku byl prezident volen přímo občany a byl to právě Miloš Zeman, kdo takového mandátu nabyl jako první. Otevřely se i diskuze, jestli přímá volba nenarušuje parlamentní systém České republiky, a zda se neposouváme tak trochu k poloprezidentskému režimu. Jak tato změna ovlivnila pojetí a moc prezidentského úřadu v očích společnosti a potažmo v očích samotného Miloše Zemana a jeho okolí je otázkou spíše psychologickou. Nejspíše více než se na první pohled zdá.
Text: Michaela Nováčková
Článek je prací studentky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, vyjadřuje její názor, který nemusí být shodný s názorem ostatních studentek či studentů a členů Politologického klubu Univerzity Karlovy.