30. listopadu se na předměstí Paříže konalo zahájení prezidentské kampaně Érica Zemmoura. Na jeho první oficiální volební událost se přímo na místo přišlo podívat zhruba 12 tisíc lidí a dalších 70 tisíc sledovalo celou akci na livestreamu. Pro nezasvěceného člověka mohla celá akce působit spíše jako oslava příchodu nového roku nebo vítězství ve finále mistrovství světa. Nový francouzský kandidát na prezidenta je kontroverzní osoba, některými považována za rasistu a skoro všemi za provokatéra. Francouzská média o něm nemohou přestat mluvit a v zahraničí je označován za „francouzského Trumpa“. Co je zač a proč vzbuzuje takové emoce?
Éric Zemmour se narodil v roce 1958 rodičům židovského původu, kteří do Francie emigrovali z Alžírska během Alžírské války. Otec pracoval jako řidič sanitky a matka se starala o domácnost. Sám Zemmour své dětství strávené ve Francii označuje za výjimečně šťastné a opakovaně mluví o svém celoživotním obdivu k Francii, její historii a kultuře. „Jsem produkt francouzské kolonializace. Nejsem jeden z těch, co odsuzují francouzského kolonizátora, děkuji mu,“ říká typicky provokativně v jednom z rozhovorů. Jeho „vděk“ za možnost vyrůstat ve Francii měl od začátku zároveň i intelektuální rozměr. Už v 11 letech četl biografii Napoleona a začal se zajímat o francouzské literární hrdiny. Později nastoupil na prestižní Sciences Po (škola, kterou absolvovalo 6 z 8 prezidentů současné páté republiky), přes přijímací řízení na slavnou École nationale d’administration (ÉNA) již ale neprošel.
Svou kariéru se rozhodl budovat v novinařině. Počínaje 90. lety začal přispívat komentáři a esejemi, v roce 1996 pak nastoupil k Le Figaro, kam píše své sloupky dodnes. Napsal biografii bývalého prezidenta Chiraca a premiéra Balladura. Později začal vystupovat i jako host v různých televizních show a stal se obecně známým komentátorem veřejného dění. Jeho první literární úspěch, kniha Le Premier Sexe, tedy „První pohlaví“, je kritikou toho, co vnímá jako feminizaci francouzské společnosti a její negativní dopady. Dle Zemmourova názoru jsou feminismus a homosexualita fenomény, kterým je potřeba postavit se na odpor, jinak hrozí francouzské společnosti něco jako kolaps. Podobné radikálně konzervativní názory ze Zemmoura velice rychle udělaly notorického nepřítele francouzské levice a pro mnohé extrémistu.
Opravdový Zemmourův „breakthrough“ ale přišel až s publikací jeho dosud nejslavnější knihy – Le suicide français (Francouzská sebevražda) – v roce 2014. V kontextu imigrační krize v letech 2014-2015 se z knihy stal bestseller a doposud se jí prodalo přes půl milionu kusů. Jedná se o všeobjímací kritiku současného stavu francouzské společnosti. Zemmour se nedrží zpátky a kritizuje de facto vše, co není konzervativní: antikoncepci, sexuální revoluci, gender studies, euro, konec branné povinnosti, ale hlavně – imigrační politiku. Právě z imigrace se stalo Zemmourovo hlavní téma, které je nyní i hlavní náplní jeho kampaně. Na rozdíl od jiných radikálně konzervativních politiků v Evropě, Zemmour otevřeně odmítá imigraci v její současné podobě jako takovou, nejen její nelegální formu. „Imigrace je válka,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro britský Spectator. Migranty, kteří proudí do Calais a poté čluny do Anglie, by podle svých slov vyhostil a odebral jim jakékoliv dávky, „aby už nepřicházeli“. Není třeba dodávat, že nikdo významný mezi francouzskými kandidáty na prezidenta podobně radikální agendu nenabízí.
Zemmourův důraz na francouzskou identitu má v určitých okamžicích až šovinistický náboj. Jedné z účastnic diskuzního panelu, kterého byl hostem, sdělil, že by si měla změnit jméno na francouzsky znějící, protože její senegalské jméno je „urážkou Francie“. Přestože má Zemmour reputaci provokatéra a vtipálka, jsou podobné jeho výpady pochopitelně vnímány jako značně problematické. I proto onen hněv a nařčení z rasismu, které na Zemmoura směřují jeho odpůrci, například ti, kteří přišli protestovat na jeho zahájení kampaně 30. listopadu, nelze označit za úplně „vycucané z prstu“.
Zemmour sám sebe označuje za Gaullistu a Bonapartistu. Jako zlomový okamžik ve francouzských dějinách vnímá Napoleonovu prohru u Waterloo, kterou dle něj započal postupný úpadek francouzské moci ve světě. Jeho sentimentální vnímání francouzských dějin je jednou z hlavních složek Zemmourovy politické komunikace. To se naplno projevilo, když při zahájení kampaně na konci listopadu publikoval 10 minutový volební klip, který se nese v duchu nostalgického vzpomínání na „starou Francii“. Zatímco Zemmour ve videu předčítá svůj projev nápadně podobným způsobem jako za války de Gaulle a na pozadí hraje Beethovenova hudba, divák pozoruje problikávající historické obrazy Napoleona, Pasteura, Belmonda a dalších, to nejlepší z Francie.
Jak vidno, Zemmour se za své otevřené reakcionářství nestydí. „Nesnažím se to glorifikovat, ale zkrátka si nemohu pomoci,“ vysvětluje. Jak to tak vypadá, zatím mu to příliš neškodí. Zatímco ještě v září mu průzkumy přičítaly kolem 7 %, v polovině listopadu to bylo až 18 %, kousek před Marine Le Pen. Podobně jako Donald Trump, který značnou část své první prezidentské kampaně postavil na záměrné provokaci s cílem získat co nejvíce pozornosti médií, je možné, že se podobná strategie, ať už záměrná či ne, vyplatí i Zemmourovi. Schopnost využít systém médií a mediální hon za co nejvyšší sledovaností, byla jednou z příčin Trumpova vítězství v roce 2016. Skandální vystupování funguje a Zemmour je v současném společenském kontextu skandál sám o sobě.
Jakkoliv byl Trump schopen vyhrát i díky svému excentrickému vystupování, Zemmour čelí jiné situaci, než které čelil Trump ve volbách v roce 2016. Zemmour má značnou konkurenci. Marine Le Pen, která se do prezidentské kandidatury pouští už potřetí, představuje pro Zemmourovy snahy ten nejurgentnější problém. Oba mají sympatie konzervativních voličů, ale hrozí jim, že díky rozdělení hlasů této části elektorátu, nepostoupí ani jeden z nich do druhého kola. Navíc i v případě nepravděpodobného postupu do druhého kola Zemmour bude muset s největší pravděpodobností čelit Emmanuelu Macronovi, který může spoléhat na podporu výrazně širšího spektra voličů. Nicméně pokud by se Zemmourovi přece jen podařilo nemožné a on vyhrál v dubnu volby, nebude to primárně díky jeho vlastním snahám, ale díky chybám jiných.
Autor: Gabriel Friedel
Autor je student Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, vyjadřuje pouze jeho osobní názor, který nemusí být shodný s názorem ostatních studentek či studentů a členů Politologického klubu Univerzity Karlovy.