Ke svátku 17. listopadu jsme si pro Vás připravili speciální vydání Humans of IPS, které se pro tento okamžik rozšiřuje na celou Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy.
Jan Halada, vyučující na Fakultě sociálních věd, v listopadu 1989 se dostal do centra dění revoluce a médii byl později označen za „klíčníka revoluce“.
„K pseudonymu „klíčník revoluce“ jsem se dostal náhodou. Každý takový příběh má hlubší kořeny. Skoro dvacet let jsem pracoval v Mladé frontě. Poté jsem přešel v roce 1988 do Lidového nakladatelství, které sídlilo v Melantrichu. Pro mě vše začalo už 17. listopadu, kdy jsem dostal obuškem před domem, kde jsem bydlel. V sobotu jsem potkal své studenty, když lidé chodili po ulicích. Ptali se mě, jestli jdu s nimi, tak jsem šel. Rozhodující bylo úterý ráno, když za mnou přišel Dušan Provazník a povídal: „Mám k tobě takovou prosbu. Ten balkón, který patří redakci Svobodného slova, je v prvním patře a od prvního pohledu je kratší a nevypadá příliš stabilně. Kdežto balkón Lidového nakladatelství v druhém patře je delší a solidnější, takže tam nehrozí, že by se to s řečníky mohlo utrhnout.“ Zeptal se mě, jestli bych jim nepůjčil klíč od balkónu. Když druhý den přišel ředitel, tak říkal: „Oba nás odvezou na Sibiř.“ Neodvezl nás nikdo, ale sázka do loterie to byla.“
„Tenkrát tam byli v Melantrichu různí lidé, protože tam sídlilo více subjektů než jen Svobodné slovo. I proto přišel Jirka Křižan s karatisty a judisty jako s ochranou Václava Havla. Každý tam nemohl, i když kde kdo by se tam rád na ten balkón dostal. Často i ti, kdo tam neměli nic důležitého na práci. Druhé patro se stalo takovým nástupištěm toho, co se odehrávalo po celý týden a v průběhu celé revoluce. Přední představitelé mi tam také v euforii vypili dvě láhve Myslivce (smích).“
„Nepovažuji se za součást odboje. Když jsem nastoupil do Mladé fronty, tak jsem byl tabula rasa, neposkvrněný list, nebyl jsem v žádné straně a tak. Pokrýval jsem některé lidi, třeba Jardu Šedivého, pozdějšího ministra zahraničních věcí, ale to byla záležitost mnoha nakladatelství. Dělalo se to všude, třeba v Albatrosu nebo Odeonu. Měl jsem štěstí, že mě nikdo neudal a nikdy jsem neměl žádné problémy. Předal jsem sice klíč od balkónu, ale součástí odboje jsem nebyl.“
„Jednalo se o velké riziko, ale to si uvědomíte až zpětně. Největší nebezpečí tenkrát bylo, že někteří intelektuálové, zvlášť pražští, vše rozkecali. Takže se o některých lidech všechno vědělo. Občas to bylo využito a já jsem měl štěstí, že u mě to využito nebylo.“
„Když se na události roku 1989 dívám ex post, tak sedmnáctý listopad byl probuzením z letargie. Všichni věděli, že systém už nemůže dlouho fungovat, jediná otázka byla, kdy skončí. Pak stačilo jen to, že se objevila zpráva o Martinovi Šmídovi, že byl zabit při demonstraci. I když to nebyla pravda, tak se emoce uvolnily do takové míry, že se lidé přestali bát. Mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že přichází změna. Ve čtvrtek šel tajemník městského výboru v Praze Miroslav Štěpán ke Kardinálu Tomáškovi a vypískali ho v ČKD. U takovéto situaci si můžete říct, že to už je obrat. A skutečně to obrat byl.“
„Následný porevoluční vývoj mě nezklamal. Já bych odcitoval Ralfa Dahrendorfa: „Politické poměry můžete změnit během šesti měsíců, ekonomické během šesti let, na změnu myšlení však potřebujete šedesát let.“ To je docela výstižné, i když je to trochu nadsázka. Já jsem si nikdy neměl na co stěžovat. Předtím jsem nemohl jít na vysokou školu, ale nakonec jsem se tam dostal. Měl jsem štěstí, šel jsem na praxi do československých automobilových opraven v Karlíně a tam bylo gymnázium kam jsme chodili na povinnou praxi. Byli jsme tam tři, kdo jsme se na vysokou školu nemohli dostat. Ale všichni tři jsme se tam nakonec dostali. Měli jsme už vylepšený kádrový profil, dělnické práce na praxi tomu pomohly. Když jsem dělal redaktora, tak jsem měl radost, když se mi podařilo vydat něco, co bylo trochu proti ideologii. Nebyl jsme sám, takových nás bylo víc. Takže proč bych si stěžoval. Pokud jde o demokracii a její momentální stav, tak demokracie jsou práva a povinnosti. Když si vezmete momentální covidovou situaci, tak na povinnosti se zapomíná. Mám vystudovanou historii, takže vím, že historie není přímočará, nemá jednostranný průběh a na její vývoj si nemohu stěžovat.“
„Jsem z dnešní mladé generace příjemně překvapen díky anketě, kterou jsem vyvolal mezi studenty. Každý mi zaslal text na téma „Čtu ještě knihy?“ a v těchto textech čtu krásné věci. Není to jen o tom, jestli čtu nebo nečtu, nebo jestli mám v oblibě tenhle žánr nebo onen. Do určité míry je to výpověď o generaci. Kdybych to měl porovnávat s naší generací, tak my jsme to měli trochu jednodušší. Mohli jsme se proti režimu nějakým způsobem postavit, alespoň v intelektuální rovině toho prožívání. Díky uvolnění se mohli číst jiné knihy než v padesátých letech. Šedesátá léta měla nejlepší atmosféru, když si vezmete Beatles a děti květin. Generace šedesátých let už nežila ze světové války, ale žila si svými problémy. Tenkrát to byl skutečný nástup mladé generace. Dnešní mladá generace velké sjednocovací příležitosti spíše nemá, přesto si myslím, že každá generace se nějakým způsobem realizuje a má své ideály, které pak musí konfrontovat s realitou.“
„Vzpomínám na svá studentská léta jednoduše, buďto jsme seděli v jedné, druhé, nebo třetí. Místo té jedné už je teď vchod do metra. My kluci jsme sedávali na schodech Rudolfína a prohlíželi jsme si holky. Byla tam kousek Právnická fakulta a další školy, kam ty holky chodily. Teď to trochu bagatelizuji, ale chovali jsme se, jako mladí všude (odpovídá se smíchem).“
Svoboda rozhodně neznamená možnost dělat si co chci. Jde o to mít určitou odpovědnost a prožívat svobodu tak, jak to nejlépe jde. Byť svoboda v šedesátých letech nebyla oficiálně daná, tak to byla určitá svoboda názorů. Mohli jste si mezi přáteli cokoliv říkat, aniž by vás něco ohrožovalo. Teď nás nic neohrožuje, ale svobodu si nedokážeme plně uvědomit, tak jak bychom měli. Svoboda je to, že já si s vámi můžu povídat a můžu mít jiný názor, než je nějaký oficiální či většinový. Je to můj osobní prožitek a já vám ho mohu sdělit, aniž bych z toho měl problémy.“
„Odkaz událostí roku 1989 je možná v tom, že o nich nemusíte přemýšlet jako o něčem tragickém a berete je jako součást vašeho života. Život žiji a jsem do určité míry spokojen s tím, co se zde odehrálo. Bylo to bez krve a můžu vzpomínat na něco, co bylo vzrušujícím vytržením z každodenní reality. Nikdy se nic nepovede úplně, ale myslím si, že tohle se povedlo alespoň z velké části.“
Humans of FSV je speciální série krátkých rozhovorů se zajímavými studenty, absolventy, vyučujícími a zaměstnanci z Fakulty sociální věd UK. Těšit se na ně můžete při v rámci jedinečných událostí zde na webu a také na našem Facebooku.
Text: Eliška Drobná
Foto: Tomáš Kouba
