V poslední době rezonuje nejen v českých médiích otázka politické korektnosti. Kauzy týkající se různých urážek či nevhodně vybraných výrazů i ze stran novinářů jsou na naší mediální scéně čím dál tím častější. Co je pouze projev svobody vyjadřování a co už je za hranicí respektování ostatních? Mohou v dnešní době nejen publicisté ventilovat otevřeně své názory bez skrupulí do veřejného prostoru beztrestně, nebo mají mít jejich někdy nevhodné komentáře následky? Nejen tyto otázky zazněly v debatě o politické korektnosti Politologického klubu Jak se krotí média? Hosty této debaty byli autor satirického pořadu Šťastné pondělí a politický komentátor Jindřich Šídlo, politický poradce a komentátor Martin Schmarcz a Tereza Klabíková Rábová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která se zabývá lingvistikou a jazykem v médiích.
Debatu, která se pořádala 12. dubna, započal moderátor Filip Pluhař otázkou, zda jazyková stránka češtiny a politická korektnost spolu vždy musí souznít. Jako příklad uvádí slovo hostka, jakkoliv politicky korektní, je češtinářsky správné? „Pokud oslovujeme mužským rodem skupinu osob, používáme takzvané generické maskulinum, nemusíme tím a priori myslet, že v té skupině jsou pouze muži. Když například píšu ‚vědci vynalézají lék‘, nemusím tím myslet gender, ale označuji jen skupinu lidí,“ vysvětluje Tereza Klabíková Rábová. „Je to hlavně věc zvyku a užívání, na výrazy jako doktorka a ministryně jsme zvyklí, ale slovo hostka je našemu uchu neběžné.“ A jak to funguje v praxi, zohledňují novináři ve svých textech gender či využívají spíše generické maskulinum, ptá se Pluhař Jindřicha Šídla. „Někdy ano, ale ne že bych se tím nějak hluboce trápil. Podle mě se zde střetává vývoj jazyka a vývoj společnosti. Je to civilizační věc související s tím, že tradiční vládci světa, tedy bílí muži středního věku, ztratili přirozeně vývojem času vládu, ve které žili a byli na ni zvyklí.“ Šídlo poté vznáší otázku, jak k tomu vlastně dospějeme, zda to bude přirozená změna či budeme svědky mnoha konfliktů.
Dále moderátor uvedl několik příkladů z českého prostředí, kde politická korektnost hrála důležitou roli. Jako první představil kauzu Petra Kukala, básníka, publicisty a bývalého mluvčího Filozofické fakulty. Ten loni na začátku pandemie koronaviru napsal komentář, ve kterém hodnotí vzhled žen v rouškách. „Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní,“ zní citát ze zmiňovaného komentáře, který si básník následně sdílel na sociální sítě, kde sklidil značnou vlnu nevole. Následně odešel ze svého postu na fakultě, hlavně kvůli odpovědím k reakcím na jeho komentář ze strany studentek, které mimo jiné nazýval děvčátky. Martin Schmarcz na to konto napsal vlastní komentář, kde tvrdí, že Kukal se stal obětí genderismu a politické korektnosti, jež tyranizují západní univerzity, a tento postoj prezentoval i při debatě. S tímto názorem ale Šídlo nesouhlasí. „Já úplně nevím, proč by si ty studentky, kterým je tohle nepříjemné, na to neměly stěžovat. Není povinností žen tato oslovení a chování snášet,“ komentuje danou kauzu. „Takhle to teď prostě je, společnost se posouvá dopředu směrem, který se sice třeba konzervativcům nemusí líbit, ale neexistuje síla, která by to dokázala zastavit. A za to jsem já rád,“ dodává. Následně debatující ještě rozebrali také kauzy spojené se systémy kvót například ve vědě.
Korektnost může být i omezující, a to hlavně ve sféře mediální. Je tomu opravdu tak a je možné, že novináři nebudou v budoucnu psát o nějakých tématech ze strachu z možné kritiky? Existuje riziko, že přehnaná korektnost bude značně ovlivňovat mediální prostor? „Samozřejmě že to riziko tu je, a tak musíme být velmi opatrní. Sdílím obavy z přepjatosti, zároveň si nemyslím, že to by to byl problém v Česku. Spíše naopak,“ vysvětluje Šídlo. „Svobodné vyjadřování je důležité, ale nemusí jeho smyslem být někoho urážet a trvat na stereotypech, protože ty stereotypy, ve kterých my jsme žili spoustu let, už dneska vadí lidem, kteří si to prostě nenechají líbit. Zároveň o tom novinařina je, že jdete se svými komentáři a názory na trh.“ Na to Schmarcz reagoval slovy, že pro něj nejsou zásadní názory, ty se mohou lišit, ale jako stěžejní vnímá určitý demokratický a právní formalismus. „A my staří psi to respektujeme. Když narazíme na někoho, kdo má jiný názor, tak s ním prostě diskutujeme, nesnažíme se ho zničit.“ Podle Schmarcze by politická korektnost u nás měla vypadat tak, že ve společnosti nastavíme takové podmínky, aby nikoho neznevýhodňovali ani implicitně, kvóty podle něj řešením nejsou.
Co se týče stanovení hranic, co tedy ještě lze považovat za korektní a co vlastně korektní jazyk je, považuje Klabíková Rábová za nesmírně těžkou otázku. „Dále tím nastává konflikt ve věcnosti korektního jazyka. Například slepý neznamená to stejné jako osoba se zrakovým postižením. Také se objevuje kritika, že jazyk se pak zdá být bezkrevný a rozbředlý. Nejvíce záleží na tom, komu a kde to píšu, je tam moc aspektů na to, aby se dalo jednoduše odpovědět,“ uzavírá Klabíková Rábová. A jak se lze podle Šídla orientovat v tom, co je ještě korektní a co už může být za hranou v žurnalistice? „Nikdy se vlastně nemůžete vzdát toho, že píšete tak, jak to cítíte a co si o tom myslíte. Záleží na tom, jakou empatii jste schopní a ochotní projevit, dále jde například o žánr, který zrovna používáte, jde o zkušenost a vzdělání, nebát se zeptat.“ Do toho dodává Schmarcz, že se řídí prostým „nečiň ostatním to, co nechceš, aby činili oni tobě“ a je třeba mít otevřenou mysl při reflektování rychle se měnícího světa.
Posledním okruhem naší debaty byl vliv korektnosti a korektního jazyka na humor a satiru. Jako první se ujal slova Šídlo, autor jednoho z nejznámějších českých satirických pořadů. Dle jeho slov sám při tvorbě vlastního pořadu nad volbou slov spíš nepřemýšlí. „Já jinými slovy vyjadřuji to, co si myslím, i kdybych psal vážný komentář pro Seznam. Člověk má být schopný ve všech podobách a formách svého výstupu říct to samé.“ Příklad ze zahraničí pak uvádí Schmarcz se známým satirickým časopisem Charlie Hebdo. „Humor je specifická věc a každý ho vnímá jinak. Mně na Charlie Hebdo nic nevadí, ale jsou tu skupiny, které se cítí být uraženy vtipy na muslimy, některé zase vtipy na křesťany a tak dále. Prostě buďto berte všechno anebo nic. Vadí mi, když se někdo směje vtipům na proroka Mohameda a může se zbláznit, když tam je nějaký vtip na jeho sociální bublinu.“