Od září loňského roku probíhají v Íránu krvavé protesty, které si už vyžádaly stovky mrtvých. Protesty započaly jako reakce na smrt Mahshi Amini. Ta byla zatčena mravnostní policií kvůli špatnému nasazení šátku a v důsledku brutálního zadržení zemřela. O významů šátků, ženských právech, represích a vnitrostátní politické situaci se diskutovalo na debatě pod vedením moderátora Ondreje Hutha. Jeho dotazy zodpovídali vážení hosté: analytik Asociace pro mezinárodní otázky a doktorand z katedry Blízkého východu FF, UK Matouš Horčička, odbornice na íránské reálie rovněž z katedry Blízkého východu FF UK a také íránská rodačka Mona Khademi, a v neposlední řadě cestovatel a expert na íránskou kulturu Vladimír Váchal.
Dnes je Írán totalitní Islámskou republikou, byl ale režim represivní vždy? Současný islámský režim se dostal k moci v roce 1979, kdy padl předchozí totalitní režim šáha Muhammada Rézy Páhlavího. „Prakticky to byl přechod od jednoho totalitního režimu k druhému. I přes to, že počátek revoluce (1978) vypadal pro svobodný Írán celkem dobře a dokonce byla napříč ideologickým spektrem schválena ústava, v průběhu roku 1979 revoluce nabrala špatný kurz a vlády se ujal Rúholláh Chomejní,“ říká Horčička. Pokud se pak ptáme, jak je možné, že režim vydržel u moci, Vladimír Váchal má jasno: „Důležitý faktor toho, že se stávající režim udržel u moci je Íránsko-irácká válka (1980-1988). Nebýt této války, tak by Islámská republika padla. To, že režim vydržel, je prakticky vzato výhra v loterii.“
Cílem protestů v Íránu už dávno není jen svoboda v (ne)nošení hidžábu. Protesty za lidská práva mají přesah i do ekonomiky. „Zatímco za minulého režimu zažil Írán ekonomický a technologický rozmach, současný režim není schopen držet krok s dobou a pouze těží z prosperity předchozího režimu,” říká Váchal. Jednotným cílem protestů je pak odchod stávajícího režimu. Problém však je, že Írán nemá kvalitní exilovou vládu ani opozici, která by byla schopna ujmout se vedení země. Sice stále žije Kýros Réza Páhlaví (syn Šáha z dob před revolucí), nicméně Íránci si pořád pamatují totalitní režim z dob jeho otce. Dle Váchala problém tkví v tom, že lidé v Íránu jsou režimem svázaní a nemají možnost vytvořit si opoziční sílu. Pokud se ale lidé z Íránu dostanou pryč, ztrácejí o dění v zemi zájem a politické aktivity nevyvíjí. S tímto argumentem úplně nesouhlasí Mona Khademi, která popisuje, že po revoluci byli všichni potencionální opoziční politici uvězněni nebo zavražděni. Konkrétně v roce 1987 bylo v Íránu popraveno na 4000 politických vězňů. Chomejní nechal dokonce povraždit i mnoho potenciálních vůdců odporu v zahraničí.
Mona Khademi 
moderátor debaty Ondrej Huth 
Došlo i na dotazy z publika
Jak by tedy mohla vypadat změna režimu a je takový scénář vůbec reálný? „Ohledně změny režimu jsem pesimista,“ říká Mona Khademi a svůj pesimismus vysvětluje tím, že za posledních 40 let režim hodně investoval do tajných služeb a jiných bezpečnostních složek. Horčička podotýká, že jednou z možností, jak svrhnout režim, by mohl být pád vůdce Chomejního, který je „hlavou hydry“. Další naděje vidí Mona Khademi i Horčička v potencionální stávce, a to hlavně v ropném průmyslu. Ten vynáší režimu velké prostředky, díky nimž je schopen držet se u moci. Jestli potom Khademi někam opravdu vkládá naději pro její rodnou zem, je to do mladá generace. Ta má díky dnešním technologiím přístup k mnoha informacím a má vidinu lepšího života. Jak Khademi říká: „Mladá generace bojuje, je mučena, umírá, ale nevzdává se…“
To, že íránská společnost má potenciál na změnu potvrzuje i cestovatel Váchal, který popisuje, že během cest do země nepotkal mnoho mužů, kteří by podporovali potlačování ženských práv. Problém s povinným zahalováním žen i ostatní represivní nařízení, jak říká Horička, nejsou totiž o tamní kultuře nebo společnosti, ale jsou zakotvené v zákonech, a to až v samotné ústavě. K tomu Mona Khademi hned dodává jeden příklad: „Pokud se otec v Íránu rozhodne, že zabije svou dceru, zákon mu to beztrestně umožňuje.“ Nicméně v praxi je íránská společnost poněkud jiná, což lze vidět i na protestech, kde protestuje i velká část mužů.
Vladimír Váchal 
Matěj Horčička s Monou Khademi
Stav íránské společnosti si můžeme popsat i na příkladu tamního školství. Oficiálně je výuka přizpůsobená režimu, nicméně mnoho učitelů si je schopno svůj vzdor do výuky vložit. Váchal uvádí příklad z dob, kdy v Íránu studoval perštinu: „Učitelka nám vysvětlovala větnou skladbu minulého času na větě: „Volby v roce 2009 byly zfalšovány.“ Dalším příkladem toho, že za represe v Íránu mohou spíše zákony, než kultura, je poměr studentů na vysokých školách, kdy dívek je většinou více, než chlapců.
Ne(stabilita) po převratu aneb jak dál? Vzhledem k blízkovýchodnímu regionu se nabízí otázka, zda pád režimu nepřinese ještě horší situaci, než ve které se Íránci nacházejí nyní. Mona Khademi nicméně argumentuje tím, že Írán je jiný stát, než státy okolní. Persie (Írán) má za sebou 2000 let stability, což se třeba o Sýrii říct nedá. To, že Írán je země, která je v blízkovýchodním regionu tak trochu omylem, potvrzuje i Matouš Horčička a Vladimír Váchal. Pokud bychom chtěli vnitrostátní politickou situaci Íránu shrnout do několika málo slov, můžeme říct, že Írán je země, která je duchem a společností ve svobodné Evropě, ale fyzicky a režimem ve tvrdém totalitním režimu islámské republiky.
Text: Petr Kastner
Foto: Michèle Dvořáková