Po vlně demokratizace v posledních letech dnes v Africe opět zažíváme období nejistoty a převratů. Ohniskem násilných pučů je dnes zejména oblast Sahelu, tedy subsaharské Afriky. I tato část Afriky se přitom v poslední dekádě zklidnila, byla stabilnější. Do Sahelu navíc proudí nemalé investice nejenom z EU, ale také z Ruska a Číny; jaký tedy bude další vývoj této chudé části světa? Jaké zájmy na Africkém kontinentu sledují mezinárodní mocnosti, jaké cíle mají místní teroristické organizace? A jak jsou tyto zájmové skupiny úspěšné? Na tyto, ale i mnohé další otázky se ptal náš moderátor Jan Zahrádka doktora Bohumila Doboše, experta na teritorialitu nestátních aktérů a Afriku obecně.
Puče a nestabilita
Mezi lety 2000 a 2020 počet násilných převratů v Africe oproti 90. letům klesl přibližně o polovinu, mnoho států se začalo stabilizovat. Jak je tedy možné, že v tolika Afrických zemích od roku 2021 nastal násilný puč? „Vysoký počet pučů v oblasti Sahelu v posledních letech je spíš shoda náhod. Všechny tyto puče mají naprosto odlišné důvody – v Mali jsou například převraty jasně spojeny se zhoršující se bezpečnostní situací, s jakýmsi pocitem, že vojenská junta dokáže povstalectví v oblasti vyřešit lépe než jiná forma vlády. Je to trochu paradox, protože povstalcům se v Mali daří zejména díky vojenskému převratu z roku 2013. V Guineji šlo zase o jakousi únavu z dlouhé vlády Alpha Condého – není tu žádná historie demokratických změn u moci, když se chcete zbavit prezidenta, musíte udělat puč,“ vysvětluje Doboš.
Doktor Bohumil Doboš působí na Institutu politologických studií FSV UK, byl druhým předsedou Politologického klubu i jeho zakladatelem. Co se týče odborného zájmu, soustředí se hlavně na geopolitiku – specificky teritorialitu násilných nestátních aktérů a astropolitiku a vesmír.
V případě Čadu odmítá doktor Doboš označení puč. Již od roku 1990 byl prezidentem Idriss Déby, který si zakládal na tom, že se často ukazuje na frontě mezi vojáky. „Při střetu s rebelskou skupinou byl prostě zastřelen. Spekuluje se, jestli to na něj nebylo narafičeno, ale to se nikdy neprokázalo.“ Prozatímním prezidentem byl pak jmenován Débyho syn, doktor Doboš však věří, že šlo o jakousi formu následnictví. „Ústava v Čadu se nikdy nerespektovala, je to v podstatě cár papíru.“
„V Súdánu se zase vojenská elita bála po demokratickém převratu, že půjde na trestnou lavici,“ pokračuje Doboš, „proto uspořádala převrat. Jak je ale vidět, společnost v Súdánu natolik tlačí na demokratizaci, že v současnosti dochází k předávání moci nazpět civilistům.“
„Co však všechny tyto státy spojuje, a tím pádem i důvody vysokého nebezpečí násilných převratů, je způsob jejich vzniku. Všechny jsou ohromně mladé,“ dodává. I z tohoto důvodu, a také kvůli umělým hranicím těmto státům déle trvá, než začnou vnitřně fungovat. Tyto hranice totiž nejsou nakresleny dle toho, kde žije jaké etnikum, ale podle koloniálního rozdělení kontinentu.
Právě toto umělé vytvoření států je zdrojem mnohých problémů. „Často slýchám takový mýtus, že ty státy fungovaly za kolonialismu, a až po jeho konci začaly selhávat. Kolonizátoři se však o státy samotné většinou nestarali, obchodovali někde u pobřeží a vnitrozemí ponechávali jeho osudu. Pak odešli, a nechali tam své nesmyslné hranice. To bylo většinou tak v 60. letech, a během studené války se autoritářské režimy držely u moci díky podpoře Spojených států nebo SSSR. Tyto režimy pak fungovaly jen díky zahraniční podpoře – neměly žádnou vlastní infrastrukturu ani instituce. Po skončení studené války se tak nemohly udržet. Proto docházelo zejména v 90. letech k tolika pučům, proto byla Afrika po konci studené války tak nestabilní,“ objasňuje historické souvislosti doktor Bohumil Doboš.
Ne všechny africké státy jsou na tom však tak špatně. Příkladem může být výše zmíněný Súdán, který se i přes vojenský puč jeví poměrně rezilientním. „Nebo například Botswana. To je stát, který od začátku funguje dobře. Byla strašně chudá, dokázala se však konsolidovat. V momentě, kdy se tam našla velká naleziště diamantů, měl tedy už stát zavedené instituce, a Botswana tak dokázala peníze z diamantů dobře využít,“ dodává Bohumil Doboš.
Útočiště ruských Wagnerovců a zapojení Evropy
Roku 2013 Francie zahájila rozsáhlou anti-teroristickou kampaň, která vešla ve známost pod názvem Operace Barkhane. V srpnu minulého roku, po devíti letech svého vojenského angažmá v oblasti, Francie oznámila stažení svých vojáků ze základny v Mali. Prostor po Francouzích tak začíná vyplňovat ruská polovojenská organizace, Wagnerovci, a to nejen v Mali a Burkině Faso. Jak vysvětluje doktor Doboš, podpora jedné či druhé straně není záležitostí států ve smyslu jednotných celků, ale spíše otázkou výhodnosti pro vládnoucí režimy: „Zapojení evropské integrace vyhovuje režimům, které jsou odpovědny svému obyvatelstvu a jsou schopny spolupracovat dlouhodobě. Evropská výpomoc je dlouhodobá, jedná se primárně o výcvik odpovědnosti vojsk a získání náklonnosti místního obyvatelstva, které vedou ke stabilizaci země.“ Naopak vojenským juntám, jejichž jediným zájmem je udržet se u moci, bude vyhovovat podpora ze strany Ruska. „Rusko nabízí poměrně dobrou ochranu hlavního města, ale vůbec nenabízí možnost, jak vyřešit daný konflikt. Když se podíváme, co se děje v Mali po příchodu Wagnerovců, tak jsou to masakry civilního obyvatelstva, které posilují místní rebely.“ V Burkině Faso tak dle slov doktora Doboše, budeme svědky větší radikalizace obyvatelstva, které bude mít pocit, že jej nedokáže ochránit. Do karet hraje Rusku také silný proti-francouzský element, který je pozůstatkem dob kolonialismu a schopnost infiltrace do místních elit. Vítězství proruského narativu však bude spíše krátkodobé, jelikož se dá očekávat, že se situace pod patronátem Ruska bude zhoršovat a místní občanská komunita se začne stavět do opozice.
A proč se vůbec Evropské státy, Českou republiku nevyjímaje, stále angažují v oblasti a projevují o ni zájem? „Primární důvod je bezpečnostní. Je tady strach z toho, že pokud by došlo k masivní destabilizaci regionu, ovlivnilo by to Evropu přímo skrze teroristické útoky a migraci,“ vysvětluje Doboš. Druhým důvodem je pak ekonomický potenciál oblasti, který bude možné dobře využívat za podmínky, že se státy budou chovat předvídatelně a budou stabilizované.
Významnou roli hraje v Africe rovněž čínské působení, které se projevuje především skrze investice do místní infrastruktury a jde ruku v ruce s následným zadlužování států asijské mocnosti. Společně se svým ekonomickým vlivem, šíří Čína také svůj model autoritářství, vůči němuž by měla Evropská unie nabídnout alternativu. Doktor Doboš dodává, že značnou nevýhodou čínských projektů je jejich nízká kvalita: „Čína ty věci nebuduje kvalitně, což může být výhoda právě pro evropské firmy. Když postaví opravdu pořádnou infrastrukturu, bude časem vidět rozdíl.“
Moderátor debaty Jan Zahrádka 
Bohumil Doboš 
Na debatě v prostorách Kampusu Hybernská bylo zcela plno
Není terorista jako terorista
Silná přítomnost nestátních aktérů dále komplikuje bezpečnostní situaci napříč africkým kontinentem. Na území Západního Sahelu operují zejména dvě teroristické organizace. Jednou je místní odnož Islámského státu, která je dle slov doktora Doboše „menší, ale výrazně agresivnější. Organizace je přítomna v pohraniční oblasti mezi Mali, Nigerem a Burkinou Faso a podniká brutální nájezdy na místní obyvatelstvo. Nedokáže s nikým spolupracovat, což je znakem všech odnoží Islámského státu a také důvod, proč se jí nikde moc nedaří.“ Tou druhou je Skupina podporující islám a muslimy (JNIM), která je napojená na al-Kaídu a je na rozdíl od místní odnože IS umírněnější a flexibilnější. „Skládá se z několika islamistických organizací a dalších organizací a primárně vede povstání v Mali. Na svou stranu dostává i část civilního obyvatelstvo a je hlavní silou, která stojí proti vládě a se kterou bude nutné vyjednávat,“ vysvětluje doktor Doboš a dodává: „Islámský stát se musí porazit, protože s ním nejde jednat. Místní odnož bojuje s JNIMem a dochází tam k brutálním soubojům.
Organizace pod záštitou Islámského státu mají většinou jen jediný cíl, a to založit chalífát, který se později propojí s dalšími, až nakonec dojde k vytvoření celosvětového chalífátu. Islamisté, kteří nepatří pod Islámský stát, jsou podle doktora Doboše často pragmatičtější: „JNIM se k pragmatismu přiklání poměrně silně. Cílem je v podstatě podíl na moci a úprava právního systému tak, aby odpovídal právu Šaría.“ Tito islamisté se pak daleko častěji spokojí s ovládnutím jen určité části území, nad kterým budou vykonávat kontrolu a využívat zdejších nerostných surovin.
Jak ale uvádí doktor Doboš, „nerostné suroviny nebývají důvodem, proč povstání propukají. Musí za tím být nějaký strukturální problém. Naopak se ale stávajím důležitým zdrojem financování konfliktů. Když se dá nerostná surovina jednoduše prodat za hodně peněz, tak vám to umožní udržovat boje.“
Jejich přítomnost také může být důvodem zahraničních intervencí, o čemž se spekulovalo v případě francouzského zapojování ve Středoafrické republice nebo ruského angažmá v oblastech bohatých na těžbu surovin. „Ve vnitropolitických konfliktech to ale není pravda,“ uvádí Doboš na pravou míru, “je důležité rozdělit suroviny, mezi ty, které jsou a nejsou vhodné pro těžbu a prodej v konfliktních situacích. Ropa a zemní plyn jsou na tohle naprosto nepoužitelné.“
V roce 2012 se s převratem v Mali zhroutila i představa možnosti snadného udržení demokratických vlád v Africe. Nyní, když v oblasti roste gramotnost a buduje se občanská společnost, vrací se do hry naděje na návrat demokratických forem vládnutí do regionu. Jejich etablování však může dle slov doktora Bohumila Doboše „v některých státech trvat třeba stovky let.“
Text: Ondřej Huth, Veronika Novotná
Foto: Tereza Šírlová, Ben Horák